Zimní škola kognitivní psychologie


Byla jednou jedna kognitivní škola – tedy vlastně již po deváté! Už proto se reporty z konferencí nedají psát jako pohádky, přestože se právě tato konference odehrávala na vskutku malebném místě Malé Skály na Turnovsku, v útulném hotelu poeticky nazvaném Kavka. Celé konferenční shromáždění se konalo od čtvrtka 2.2. do neděle 5.2.2017, kdy byla tato převážně psychologická sešlost rozpuštěna.

Hned na úvod kognitivní školy představil Marek Preiss základní přehled poruch osobnosti, abychom si tak říkajíc udělali jasno. Věřím, že alespoň několik z nás se neubránilo nějaké té samo-aplikované diagnóze a čile vyhledávalo vlastnosti, které by odpovídali prezentovaným poruchám. A to je také jeden z důvodů, které činí problematiku poruch osobnosti komplikovanou, neboť posouzení osobnosti člověka závisí ve velké míře právě na výpovědích daného jedince, čímž se „diagnostik“ velmi obtížně dostává k „objektivnímu“ stavu pacienta. Následující přednáška prezentovaná Lenkou Krajčikovou se od poruch osobnosti poněkud vzdálila a zaměřila se na fenomén autobiografické paměti v kontextu historických událostí Československa (rozpad Československa a sametová revoluce). Cílem bylo zjistit dopad významných historických událostí na autobiografickou paměť. Zajímavým se v tomto ohledu ukázalo srovnání české a slovenské strany. Větší váhu v českém prostředí sehrála sametová revoluce oproti rozpadu Československa, který byl významnější událostí naopak pro Slováky. Tento úhel pohledu se nepřímo promítal i v další přednášce Evy Minaříkové, která se zabývala profesním viděním. Daná souvislost pramení ze skutečnosti, že různé druhy poznatků pro různé různé profesní skupiny (případně národnosti) nabývají na význačnosti, a tudíž je i jejich pozornost směřována na různé aspekty. Posledním příspěvkem prvního dne kognitivní školy, byla přednáška Michala Vavrečky, který provedl posluchače vývojem robotiky. Byl představen tzv. Human Brain Project mající za cíl věrnou simulaci mozku, mysli a těla. Michal Vavrečka nám prezentoval jak současnou situaci projektu, tak i jeho výhledy do budoucna. Otázka dne zněla: pokud se nám podaří simulovat lidskou mysl, nebudeme pak simulovat i roboty s poruchami osobnosti?

Následující den přinesl opravdu bohatou nadílku přednášek a různorodých témat pokrývající oblasti psychologie, neurovědy, robotiky, filosofie a lingvistiky. Na úvod nám představil Ondřej Bezdíček problematiku týkající se poruch paměti u pacientů s Parkinsonovou nemocí a možnosti včasné detekce tohoto deficitu. Paměti se částečně týkala i další přednáška Karla Ježka, který se zaměřil ve své prezentaci na mozkové procesy neurální reprezentace v prostoru. Jednotlivé vzorce těchto prostorových reprezentací se opakováním fixují, čímž vytváří vzpomínku, kterážto je nicméně s každým vybavením trochu odlišná. Tato skutečnost upozorňuje na dynamický charakter paměti. Právě podobné výzkumy neurovědy poskytují základní znalosti pro robotické simulace, jimiž se zabýval v další přednášce Matěj Hoffmann. Jeho zájem směřoval zejména k modelování reprezentace těla, zahrnující například propriocepci či bezprostřední prostor okolo tohoto těla (peripersonální prostor). Následující přednáška Filipa Tvrdého opět otevřela otázku, zda „mohou stroje myslet?“, případně „za jakých okolností?“, iniciovanou Alanem Turingem, od něhož se problematika myslících strojů-robotů dodnes přejímá a různým způsobem hodnotí. Zvláště pro studenty filosofie je tato otázka často řešenou problematikou. V další přednášce jsme se zase trochu odklonili od strojů k lidem, jejichž devízou je, oproti strojům, alespoň prozatím, být subjektivní. A právě subjektivní pokles kognice u neurodegenerativního onemocnění byl prezentován v přednášce Tomáše Nikolaie. Fenomén „pacient už ví, doktor ještě ne“ budí nejednu filosofickou polemiku nad silou intuitivního myšlení člověka. Poslední přednáška trochu odlehčila den plný kognitivních a jiných deficitů a přiměla každého zamyslet se nad tím, zda vidí barvy v písmenech, a ovládá tak speciální, ale zřejmě ničím výhodou či nevýhodnou schopnost – být synestetikem. Tuto problematiku nadnesl ve své prezentaci Jan Chromý, který se zaměřil zejména na kritérium pro určení této zvláštní schopnosti. Páteční otázkou pro mě bylo, zda jsem synestetik? Což mi velmi názorně ukázalo, kolik informací je člověk schopen během dne vstřebat a kam až může sáhnout ve své paměti.

Sobotní přednášky začaly o něco později, neboť byl dopoledne ponechán prostor na výlet, abychom si také mohli projít tu krásnou krajinu a načerpat tak potřebné kognitivní soustředění. To bylo třeba hned k první přednášce Jaroslava Peregrina, který si pokládal otázku „Co máme ‚v mysli‘?“. No, v mysli máme, mimo jiné, zažité intuice Descartovského dualismu, který nás dodnes dokáže mást. Naše tendence neustále předpokládat dvojí podstatu člověka – mentální a materiální – působí i na současné vnímání toho, co je mozek, mysl či mentální obsah. Zbavení se takových předpokladů ovšem není vůbec jednoduché, zvláště pokud si uvědomíme, že mysl je naším sociálním konstruktem, na kterém jsme pracovali celé věky. Zvláštní postavení ‚v naší mysli‘ mají zejména emoce, jejichž problematiku nám nastínila ve své prezentaci Iva Poláčková Šolcová. Poukázala na skutečnost, že situace psychologických měření emocí není vůbec snadná. První problémy se mohou vyskytnout jen při samotném pokusu definovat, co vlastně naše emoce jsou. V následující přednášce jsme se emocím poněkud vzdálili. Václav Linkov totiž představil výzkum dopravních simulátorů, s jejichž pomocí lze sledovat velké množství různých vlivů psychického stavu na řízení, od denního snění až po alkohol v krvi. Na závěr prezentoval Filip Děchtěrenko způsob, jakým fungují oční pohyby v případě centrální skotomy. V tomto stavu je možné naučit tréninkem oko tak, aby se efekt skotomy zmírnil a člověk byl schopen vidět větší část scény. Potenciál je tak opravdu veliký. Otázka, která mě po zbytek dne provázela, se vracela k začátkům dne a týkala se vztahu naší mysli a emocí, a jakým způsobem tyto propojit v umělém systému.

Poslední den přinesl jen dvě přednášky, což bylo vlastně úplně akorát na čtvrtý den kognitivní školy. První se týkala schémat, která si v našem životě běžně vytváříme. Eva Rubínová se ve svém výzkumu zaměřila zejména na zapamatování si schémat, v jehož průběhu dochází k častým zkreslením různého druhu. Zkreslení se ovšem netýká pouze paměti, ale také přímé percepce. To nám velmi výmluvně demonstroval v poslední přednášce Radovan Šikl, který spolu s rozsáhlým týmem spolupracovníků, zodpovídal za výstavu nazvanou Klamárium. Výstava, která je momentálně umístěná v Brně, se týká především optických klamů všeho druhu.

Celá kognitivní škola na mě zanechala dojem, že je vlastně velmi obtížné, dobrat se k nějakým „skutečnostem“, ať už v experimentálních výzkumech či teoretických předpokladech, na nichž jsou výzkumy realizovány. Zvláště my sami jsme pak velmi snadno oklamatelní a jsme sami pro sebe stále velkou záhadou.

Další informace naleznete na stránkách kognitivní školy, http://www.kognitivniskola.cz/, kde nezapomeňte sledovat vyhlášení následujícího ročníku!


Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *