Pravda a láska

Dne 11. dubna bylo možné ve Studijní a vědecké knihovně navštívit druhý interdisciplinární seminář s provokativním titulem Pravda a láska anebo pravda nebo láska. Přednášejícím byl doc. Zdeněk Pinc, který působí jako proděkan pro záležitosti studentů na Fakultě humanitních studií UK.

Náplní přednášky byl rozbor slavného citátu Václava Havla „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“ v kontextu nejen českých moderních milníků (vznik ČSR a sametová revoluce), ale i ve vztahu k biblickému významu pojmů pravda a láska a jejich pozdějších přepisů.

Jak je to tedy s pravdou a láskou v opozici ke lži a nenávisti – jsou to protiklady? Jak už název přednášky napovídá, podle doc. Pince pravda a láska nemají mezi sebou neproblematický  vztah. Na první pohled by se mohlo zdát, že láska pravdu podmiňuje, nějak ji podkládá nebo s ní alespoň jde ruku v ruce. Pojmy láska a pravda spolu ale mohou být i v jiném vztahu, mohou se vylučovat. Buď si vybereme pravdu anebo lásku, obojí nelze. Vylučovací vztah oněch dvou hesel je inspirován Gadamerovou publikací Pravda a metoda, ve které se podle doc. Pince hovoří právě o vztahu pravdy a metody – buď budeme pracovat s pravdou, anebo s metodou, či je možné aplikovat metodu s cílem dojít pravdy. Obojakost pravdy a metody, lásky a pravdy byla doc. Pincem rozplétána v duchu hermeneutickém po způsobu Gadamera.

Ono hermeneutické rozplétání přivedlo doc. Pince až k řeckým a starozákonním výkladům pravdy, ke dvěma výrazným tendencím historie, nejen historie minulé, ale i budoucí. Z pohledu řeckého se jedná o pravdu nezpochybnitelnou a samojedinou, pravdu vnímanou myslí (rozumem), nikoli zrakem. Vzorem řecké pravdy je pravda matematická a jejím protikladem je omyl. Pravdu tak mohou nazřít všichni, je evidentní. Starozákonní pravda je pak spíše pravdou skrytou, dostupnou skrze lidské nitro, proto je neevidentní. Hospodinova pravda je harmonií člověka s řádem světa a také harmonií člověka se sebou samým (mezi jeho srdcem a činy není rozdíl). Opakem starozákonní pravdy je lež. Patrný přechod od řeckého omylu ke starozákonní lži může vyjadřovat onu niternost, se kterou nastupuje náboženství. Až novozákonní kapitola nabízí k pravdě i lásku, která prostřednictvím osoby Ježíše s pravdou spolupracuje.

Doc. Pinc se oklikou vrátil na začátek a položil si otázku, co přesně znamená ono heslo „pravda a láska musí zvítězit (…)“? Musí zvítězit, nestačilo by bohatě, kdyby vítězily? Tento imperativní akcent nutnosti, ve smyslu, aby pravda a láska nutně zvítězily, vypovídá mnoho o cílech a motivacích pronášejícího, tedy Havla. Původní přepisy, které hlásaly jednak „Pravda Páně vítězí“ v husitském podání a jednak „Pravda vítězí“, pronesená z úst T. G. Masaryka, se držely myšlenky, že pravda jednoduše vždy vítězí. Na rozdíl od toho Havel netvrdil, že pravda vítězí, ale že zvítězit musí. Musí, protože obvykle a často nevítězí, což je v kontextu sametové revoluce, kdy bylo heslo proneseno, vcelku pochopitelné. Výrok je přeložen jako apel na příjemce doby sametové revoluce, kteří se mají nasadit za tuto pravdu a lásku. Nenasazují se však proti lžím komunistického režimu, ale proti vlastní lži a nenávisti, která jim brání v přijetí pravdy a lásky. Komunismus tak lze chápat jen jako povrchový problém špatné pravdy, který zastírá hlubší a déletrvající stav lži a nenávisti.

Na závěr snad jen pár otázek: je možné ještě vůbec rozlišit nějakou pravdu a lež, lásku a nenávist? Nebo je dnešní pravda nesena v duchu „pravdou je to, co je milé říci“, jak citoval doc. Pinc romský význam pravdy?