Mozky v kádi


Slyšeli jste už někdy o myšlenkovém experimentu s názvem „Mozek v kádi“?  Ne? Dobrá. Představte si tedy nějakého šíleného vědce, který vám vyndá mozek z hlavy, nervová centra napojí na jakýsi superpočítač, mozek naloží do nějakého výživového roztoku a nechá na něj (skrze různé impulzy) působit určité vjemy stejně, jako by na něj působily, kdyby byl mozek v naší hlavě spojen s naším tělem tak, jak to ostatně známe z hodin biologie.

brain in vat

Pokud vám nejde na mozek, co si pod takovým experimentem představit, vzpomeňte si na Matrix. Mozek v kádi funguje téměř na stejném principu. Okolní svět (spolu s naším tělem – na rozdíl od Matrixu) je nasimulován, mozek, resp. konkrétní mozková centra, která mají za úkol zpracovávat některou z našich kognitivních schopností, reaguje na simulované impulzy skrze simulované tělo. Tak mozek získá představu o reálné existenci těla a okolního světa.

A proč by někdo něco takového dělal? Zkrátka proto, aby zjistil, jestli při působení správných stimulů, si tento mozek bude myslet, že se právě vesele prochází po louce, nudí se v práci, čte články na studentském webu atp. K čemu by takové zjištění vedlo? Zřejmě k tomu, že bychom konečně měli jasno, kde vlastně naše mysl vzniká. Za předpokladu, že by mozek nabyl dojmu veselého pobíhání mezi lučními květy, znamenalo by to, že mysl je nezávislá na našem těle jako takovém, a že pravděpodobným a jediným místem jejího vzniku je právě mozek, případně jeho činnost. Pokud by mozek žádného takového dojmu nenabyl, dalo by se usuzovat, že mysl tvoří daleko víc než jen „pouhá“ mozková činnost. Stejně dobře by se však mohlo stát, že jediné, co by se mozku honilo hlavou, by bylo: „Proč jsem sakra zavřenej v týhle divný bedně?!“

Předpokládejme tedy, že mysl, představy, vnímání a vůbec veškerou „zakoušenou zkušenost“ lze vyvolat elektrickými impulzy do určitých nervových center. Znamenalo by to tedy, že by takový mozek v kádi nikdy nemusel mít sebemenší důvod pochybovat o tom, že existuje mimo své tělo. Dojdeme-li v této úvaze do důsledku a přijmeme hypotézu, že my všichni jsme jen jakési mozky v kádi, nikdy si nijak nedokážeme ověřit, že tomu je jinak.

To, co mnozí z nás budou těžko odmítat – zkušenostní poznání pramenící z okolního materiálního světa – vezme tímto za své. O jakékoliv zkušenosti, pocitu, emoci budeme moci říci, že ji ve skutečnosti nezakoušíme, že si pouze myslíme, že je námi zakoušena. Veškeré optické či zvukové klamy, nadpřirozené jevy, deja vu, předtuchy, intuice a mnoho dalšího lze pak vysvětlit jako pouhou „chybu v matrixu“. A pokud je vám tato představa stále proti mysli, možná je to tím, že onen superpočítač přeprogramovává naši mysl tak, aby pro nás myšlenka zakoušení okolního světa mimo tělesnou zkušenost byla prakticky nemyslitelná, anebo se onomu šílenému vědci povedlo nasimulovat náš okolní svět natolik přesvědčivě, že zkrátka příliš nepochybujeme o fyzičnosti okolní natož naší vlastní.

Ať zní zmiňovaný myšlenkový experiment sebebizardněji, setkáme se s ním například na půdě filosofii mysli. Dokonce je opěrným bodem pro simulation argument. Ale o něm zase někdy jindy.


Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *