Archiv poetického okénka

Zde naleznete archiv básní z našeho poetického okénka. Básně jsou seřazeny podle jednotlivých měsíců, v nichž byly vydány.


Březen

Mnozí z vás se teď jistě potýkají s psaním svých bakalářských, diplomových, dizertačních aj. prací. Pokud tomu tak je, pak vám zajistě následující verše nebudou zcela cizí a snad vám udělají i radost – vězte, že v tom nejste sami! A možná jste si rovněž prošli obdobným studijním vývojem. Od neposkvrněné květiny, plné očekávání ze studia (Květina), přes psaní bakalářky (Bakalářka), po zoufalství z diplomové práce (Diplomka), přes výsledek vaší diplomové práce (Kniha) a konečně k otázce – a co teď (Cíl)?

Petra Borovská


Autor básní: Lucie Hrubcová


Květina

Paprsek slunce
políbil mé srdce
cítím se sladce
jak květina
ve flašce od vína.
Však takto utržená,
cítím se zároveň absurdně,
jak ve Flusserově Bezedně.


Bakalářka

Kam vlezu, kudy chodím
německý slova vidím,
běhám mezi nima,
omámená z vína
srážím se s formátem,
skáču tam a sem
zdolávám překážky
gramatický narážky,
až jsem ošoupala
vědomostní podrážky.


Diplomka

V tichu a samotě,
v niterní temnotě
ručičky tikají,
kradou ti potají
tvůj čas,
míň času, než před chvílí
a teď zas.
Jak začít, ptám se,
múzy, vás.
Tik, ťak, tik..
„Vlevo nahoře“,
šeptá anglický dramatik.


Kniha

Na zemi leží kniha,
co nikdo nečetl,
nejsou v ní řádky
není v ní nic,
je to jen memoár
života bez hranic.


Cíl

Občas se člověk zatoulá ulicí
a říká si
jaké to lidi potkávám,
je to skutečnost a nebo klam?
Potácet se sem a tam
a hledat cíl,
který možná ani není.
Touto činností se zabývám
téměř od narození.
Jenže až dojdeme
do cílový stanice
uprostřed toho všeho,
čemu se říká mysl..
Bude nás tam něco čekat?
A má to vůbec smysl?
Není snad lepší hloupě tápat a vše na osudu nechat?
Tak pokus se mě chápat, proč nechci nikam spěchat.


Únor

Nevím, jak to máte s únorem vy, ale mně se jej každý rok daří přehlížet. Naštěstí jsem si na něj přece jen na poslední chvíli vzpomněla, a tak si můžete pročíst poslední básně naší autorky Lucie Hrubcové. Tentokrát jsou básně prodchnuty ponuřejší atmosférou, abychom na ten únor měli nějakou působivou vzpomínku.

Petra Borovská


Autor básní: Lucie Hrubcová 


Krajina bez lidí,
souznění s přírodou,
nikoho nevidím,
jen v dálce
poslové jdou,
nemají nohy,
nemají ruce,
křídla je unáší,
zatímco přináší
odpověď válce,
bohužel sdělit ji
už nestačí.


Jako kometa nebem
proletěla jsem vitrínou,
když toužila jsem jít ven
poznávat krásu vesmírnou,
uprchnout z kopule,
jež simuluje svět,
rozhodla jsem se právě teď.


Na stolku víno stálo
prachem pokryté,
prstem jsem malovala
sluníčko kulaté,
pak jsem ho jemně do rukou vzala
a starý korek vyvrtala,
teď piju to víno,
má pachuť času,
ukrývá vzpomínku
již zšedlých vlasů.
A s každou kapkou
vrásky mizí,
pleť mládne,
v očí zář,
třeba jsem jenom v těle cizím
a mé se vrátí zas,
než navždy přijde mráz.


Na ulici jsem našla klíč,
neznámého původu,
odešla jsem s ním kamsi pryč
do světa bez důvodů,
odemkla jsem s ním jeden dům,
byl opuštěný a starý,
od těch dob už nevidím,

co děti vidět mají.


Otevřená kniha,
prach minulost
zaznamenal,
stránky zšedlé
od kouře,
proč otočit
další list nemůže?


Leden

Leden je pro studenty měsícem zkoušek, a tak vám alespoň místo řady článků přinášíme pár zamyšlení, třeba o definicích, jimiž se nyní musíme všichni prokousávat nebo nad výměnou těl, básně vzniklé na motivy myšlenkového experimentu Bernarda Williamse.

Petra Borovská


Autor básní: Lucie Hrubcová


Definice
Existovat toužila,
a tak do slovníku se vloudila,
protože to, o čem mluvíme,
v našich slovech ožívá.
Někdy ani nevíme,
co dáváme pojmu,
kterému dovolujeme
být s námi,
za významy.
Stala se součástí systému,
ve kterém se všichni motáme,
a občas chceme ven,
jenže ten systém
je jazyk, kterým mluvíme,
to, co používáme,
při kontaktu se světem.
Nech ji žít a zachováš i existenci svou,
nech ji zemřít a už tě nenajdou.
Tolik moci a ještě více
skrývá v sobě definice.


Výměna

Z dáli přichází můj kat,
mám se ho začít bát,
když mi vlastně nechce život brát?

O budoucnosti člověk přemýšlí stále,
je tu však jedno velké ale,
bude budoucnost stále mou,
když mé vzpomínky jinde se ocitnou?

Život je hra, když máme svoje hřiště,
teď stává se z něj však popraviště.
Kat už se blíží, svými slovy mě seká,
nikdy už nebudu tím, kým jsem dnes,
a to mě leká.

Mučit mě budou, však budu to já,
když vědomí mé pomalu odplouvá?

Do tvého těla
vkrást bych se měla,
jsem snad moc smělá?
Ani ty už nikdy nebudeš tím, kým jsi býval,
dosud jsi totiž jiné tělo neobýval.
Teď staneš se mnou a já tebou,
zjistím, jaké to je, když tebe ruce zebou.

Už nadešla ta chvíle,
kdy mé vzpomínky do tvé hlavy putují.
O tvé tělo budu se starat hezky, slibuji.

Probouzím se, byl to sen děsivý,
asi mám pro sci-fi v sobě vlohy,
odkryju peřinu.
Proboha, to nejsou moje nohy!


Poeta

Práce měl jsem už dost.
Od teď nebudu nic dělat.
Energii si vyšetřím
Třeba na Gellnera
A pak vezmu pero do ruky
a začnu tvořit zázraky.


Prosinec


Autor básní: Lucie Hrubcová 


Vesmírná krása obléhá svět,
ať je ti padesát a nebo pět,
tvý přání se můžou plnit hned
a nikdy to není naposled.
Stačí jen úsměv a trocha fantazie
stačí se zasnít ve světě poezie.


Otázky, co nutí k zamyšlení,
proč něco tak je a něco není.
Je to, co vidíme, obraz skutečnosti?
Nebo to tak vidíme ze všednosti?
Je to, co vnímáme reálné?
Co když jen ve hře bloudíme?
Opravdu se ale hodíme
do naprogramovanýho systému?
Co když někteří z nás jsou jiní?
A nejsou jen figurky z hlíny
s implementovaným vědomím.
Přemýšlí totiž, co se může stát,
jestli ještě chvíli budeme si hrát
na celej tenhle svět,
ač nedá nám to spát.
A až i tací budu v obležení hlíny,
bude pozdě na to, se ptát.


V jazyce si utváříme svět protikladů,
který zodpovídá za náládu,
dobré a špatné a mezitím nic,
je to jak vesmír, bez hranic,
který se s věkem stále rozpíná,
jak mysl končíci u vína
bezedné lahve,
která, jako čas, neexistuje,
se vzkazem možná dopluje
po moři myšlenek,
až tam, kde nic neschází,
kde obzor se maluje
všem, co jsou v nesnázích.
A co na vzkazu stojí psáno?
Díky za každé nové ráno.


Předtím nebo potom
jsou jen prázdná slova,
co bylo, nebude už znova,
co bude, na to si teprv počkáme,
protože budoucnost jsou dálky neznámé,
ale co je teď, to nás do nich žene,
pak už si na nás třeba nikdo nevzpomene,
proto je důležitý,
jak ten dnešní den si užijeme…


Z dětských očí jiskřičky zmizely
a objevily se v nich mobily.
Z dětských rukou hračky se ztratily
a objevily se v nich mobily.
Kdo to byl, kdo to byl,
kdo vymyslel ten mobil
ten evoluci zastavil
nebo revoluci nastavil?